...ROK a DEN na cestě

Vanuatská republika se ještě nedávno jmenovala Nové Hebridy, má asi 200 tisíc obyvatel, leží v Melanésii, asi 2 hodiny letu z Fidži. Souostroví tvoří přes 80 ostrovů a ostrůvků sopečnýho původu a kolem velký části z nich jsou korálový útesy. Od roku 1980 jsou na Británii a Francii úplně nezávislí. Bislama, angličtina a francouzština jsou tři úřední řeči, ale kromě nich se tady mluví ještě více než 100 místníma jazykama, který si vzájemně nejsou podobný! Hodně domorodců umí 6 řečí, ale setkali jsme se i s lidma, co uměj i 12 jazyků. Je to fakt neuvěřitelný, protože negramotnost je asi 22%, což je relativně hodně. Jejich měna se nazývá "vatu", takže když jsme si vyzvedli hotovost z bankomatu, mohli jsme poprvé v životě konečně po pravdě říct, že "máme vatu":).

Z letiště jsme se dostali minibusem za 30 korun přímo do centra hlavního a zároveň jedinýho města Port Vila. Mimochodem, udivilo nás, že se tady jezdí vpravo jako u nás. Zajímavostí je, že tady jezdí veliký množství čínskejch aut. To je vůbec poprvé, co vidím auta "made in China". Většina z nich jsou jasný kopie japonskejch a evropskejch aut, ale musím uznat, že na první pohled vypadaj dobře. Na ubytko jsme měli štěstí, sehnali jsme dvojlůžák za 400 korun na noc. Z terasy máme výhled do hezký zahrady a naším sousedem je sám vanuatskej prezident:). Jeho stráže jsme se ptali, jestli se s ním můžeme setkat, ale bohužel odjel na výstavu EXPO do Číny a vrátí se až za měsíc. No co, jeho škoda:). Jinak město je pěkný. Má krásný čistý moře, všude spousta butiků s hadrama a krámků se suvenýrama. Na každým rohu dřevěný totemy a taky vyřezávaný kmeny stromů, což je moc pěknej nápad. U nás zbydou z pokácenejch stromů jen pařezy.

Tím ale všechny nízký ceny končej, protože jinak je tady neskutečně předraženo. Několikrát tejdně sem přijížděj obrovský výletní lodě s turistama, takže hned první den bylo ve městě mnohem víc bílejch než místních. A podle toho jsou samozřejmě upravený ceny ve všech restauracích, půjčovnách aut atd. Například pitomej hamburgr stojí 150, ale klidně i 200 korun! Co se týče potravin, první krám, kam jsme vlezli, byl Spar. Polilo nás horko, když jsme začali přepočítávat ceny. Čokoláda přes 150 kč, 1,5 litru vody za 80 kč atd. Tak to nás může zachránit už jedině veliká tržnice s ovocem a zeleninou. První, co jsme viděli, byly stovky melounů... všechny od 200 do 500 korun! Fakt neuvěřitelný. Nechápeme, kdo tady nakupuje. Hlavou mi blesklo, kolik lidí mi už v životě řeklo, že se to nemůže takhle přepočítavat. Ale nad těmahle cenama nemůžeme jednoduše mávnout rukou, říct si, že jsme přece na dovolený, tak si koupíme, na co máme chuť. Naštěstí jsme pak ale objevili levnou papáju (od 5 kč), kokosovej ořech (od 4 kč), pomelo (od 10 kč) a v supermarketu levný burákový máslo a čínský polívky a vodu jsme našli za 22kč. Pořádně jsme si oddychli. Navíc ze Zélandu s sebou jako železnou zásobu táhneme nutellu a pytlíkový polívky:). Přesně pro takovýhle případy.

Co se týče počasí, je tady pěknej pařák a Vítr skoro vůbec nefouká. Venku jsme teplotu bohužel neměřili, ale v pokoji jsme měli pořád stejně. Přes den 32°C, přes noc 30°C!

Na trhu jsme potkali naše známý Vanuaťáky z kiwibalírny, Miriam a Johna. Už na Zélandu jsme si slíbili, že se tady uvidíme. Paráda, nemusíme jim volat. A další náhoda, ale pořádná: couráme po přístavu, čumíme na luxusní jachty a vrtulník na moři a proti nám jde Clive, manažer kiwibalírny:). Neuvěřitelný!

Jedinou silnici, která vede okolo celýho ostrova, teprve letos potáhli asfaltem. Využitá ale není, protože auta jezděj stejně jenom ve městě a ve vesnicích nikdo auto nemá. Jenom pár minibusů po ní sváží každý ráno lidi do města a navečer zase z města zpátky do vesnic. To je ale pro naše cestování pěkně blbý, protože tím pádem se ráno z města a večer zpátky do města nedokážeme dostat:(.

Půjčili jsme si teda na dva dny malý auto Daihatsu Sirion a vydali se na druhou stranu ostrova, kde bydlej naši známí. Je zvláštní jet po půl roce zase vpravo:). Přijeli jsme do vesnice Ekipe a za pomoci místních jsme dorazili k baráku Miriam a Johna. No, baráku je hodně silný slovo. Je to vlastně chýše postavená z několika materiálů, vzájemně se k sobě nehodících. Celá kostra je z kmenů palem, střecha i stěny z vlnitýho plechu, palmovejch listů a pár cihel. Žije jich tam pohromadě asi 15 dospělejch a 20 dětí. Přívítali nás opravdu krásně. Jen jsme si sedli, už nám děti nosily papáju a pomelo. Miriam se ségrou, tchýní a ostatníma ženama připravovaly typickou večeři a zároveň jejich nejčastější tradiční jídlo jménem "laplap". Těsto se může dělat třeba z banánů, jamu, tara nebo spousty dalších surovin. Nám připravily ten z jamu, prej jejich nejoblíbenější. Pokladly to ještě ňákejma lístečkama a zalily kokosovým mlíkem. Mimochodem, úplně poprvý jsme viděli, jak se vlastně dělá kokosový mlíko. Celá placka se pak peče v banánovejch listech na rozžhavenejch lávovejch kamenech. Překvapilo nás, že pořád používají přírodní "nádobí". Místo struhadla mají drsnou kůru ze stromu, místo cedníku zase slupku od kokosovýho ořechu atd. Přitom ze Zélandu už znají veškerý kuchyňský náčiní a můžou si to tam i koupit. Když jsme viděli, jak to připravujou, báli jsme se, že to budeme muset jíst:). Ale nakonec se to jakž takž dalo. Během pečení laplapu chlapi připravovali typickej místní nápoj "kava". S naší kávou to nemá absolutně nic společnýho. Tenhle drink se vyrábí smícháním rozdrcenejch kořenů rostliny s velkejma zelenejma listama s vodou. Finální produkt vypadá jako hlína a chutná to stejnětak:). Po vypití několika drinků by se člověk měl cejtit uvolněnej a příjemně unavenej. Má prej taky brnět jazyk a konečky prstů. S alkoholem nebo drogama to nemá vůbec nic společnýho. Pili jsme ji u Vanuaťáků na Zélandu, ale to prej není ono, protože tam je k dostání jen sušená. Tady ji mají pěkně čerstvou, rovnou ze záhonku. Prej je taky mnohem silnější, což jsme bohužel nemohli potvrdit, protože tady jsme ji neochutnali. Kava se totiž musí pít nalačno, aby měla ňáký účinky. To nám ale nikdo předem neřek, takže jsme se najedli a tím pádem ostrouhali:). Moc nás to teda nemrzelo, není to náš nejoblíbenější nápoj:). Pak jsme si ještě dlouho povídali o všem možným a přesunuli se do krásně připravený postele v předsíni, teda vlastně matrace na zemi skoro venku:). Kdyby kolem nás v noci neběhaly krysy velikosti koček, byla by to fajn noc:). Ráno jsme se všichni společně nasnídali, děti vyrazily do školy a my s Johnem na procházku po vesnici. Chtěli jsme ještě pozdravit další známou, co s náma makala na Zélandu, ale byla bohužel právě ve městě, takže jsme se minuli:(. Na oplátku za jejich pohostinnost jsme aspoň odvezli sestru Miriam za manželem, kterej je učitel angličtiny na pár kiláků vzdálený univerzitě a na rozloučenou jsme dostali trs banánů a papáju. Bylo to opravdu moc fajn. A hlavně naprosto nevšední zážitek.

Konečně nám došlo, proč je tady všechno tak šíleně drahý. A vlastně i na Tonze, Samoe a Fidži to tak bylo. Místní potřebujou peníze jenom na dopravu do města, kde si musej kupovat cukr, sůl, rejži a mouku. Chleba si upečou sami, ovoce a zeleninu si vypěstujou a ryb je v moři dostatek. Co se týče bydlení, potřebujou akorát hřebíky. Ale i ty se u menších staveb dají nahradit provazama z palem. Podlahu, stěny i střechu si upletou z palmovejch listů.

Jinak kromě nezvykle hustý vegetace tady moc k vidění není, takže jsme objeli ostrov během dopoledne a klidně jsme mohli vrátit auto. Stejně by nám ale peníze nevrátili, tak jsme se další den jeli Vykoupat do krásnejch kaskádovitejch vodopádů, což je z celýho ostrova asi ta největší atrakce. Ostrov je to docela velkej, najeli jsme přes 200km.

Rok starým 70ti místným vrtulovým letadlem ATR72-500 jsme odletěli na ostrov Espiritu Santo, kde jsme přestoupili do malýho čínskýho letadla Yunshuji Y12 pro 17 lidí. Máme moc rádi lety malejma letadlama, protože lítaj pomalu a nízko, takže si člověk může všechno pod sebou důkladně prohlídnout. Přistáli jsme na trávě na ostrově Malekula a nestačili se divit. Žádná příletová hala, ale vyhořelá zřícenina, bez střechy, oken a dveří:). Jinej kraj, jinej mrav. Místní nás odvezli do vesnice Lakatoro, kde jsme strašnou dobu čekali, než pojede ňáký auto, abysme ho stopli a dostali se dál. Konečně jsme se dočkali. Zastavil nám terénní pikap s pěti lidma na korbě a že nás prej za 1000 korun vezme tam, kam chceme. To se asi zbláznil. Naštěstí jsme to ukecali na 200 kč a vyrazili jsme. Po 5 kilákách jsme z trasy odbočili, že se prej musí ještě někde stavit a jestli nám to nevadí. Naivně jsme si mysleli, že to bude třeba na 10 minut, tak jsme řekli, že nikam nepospícháme. Jeli jsme po naprosto šílený kamenitý a občas blátivý cestě. Po neuvěřitelně dlouhý době jsme zastavili v jedný vesničce, řidič ani nevylez z auta, jen se asi minutu bavil s ňákým známým a pak jsme tu děsnou štreku jeli celou zpátky a konečně se po víc než 3 hodinách dostali do našeho cíle, kterým byla vesnička Vao. To bylo totiž jediný ubytko na týhle části ostrova, takže jsme sem jet museli. Mělo to bejt pitomejch 20 kiláků! Všichni na korbě byli v pohodě, jenom my jsme z toho vyšilovali a nadávali. A ještě něco. Za celou dobu nikdo nevystoupil, cestou jsme nabrali jen jednoho člověka s šíleně těžkým pytlem a ten s náma pak jel asi hodinu. Kam s tím pytlem chtěl proboha jít a co by dělal, kdybysme tamtudy nejeli? Ještě asi 4 dny jsme cejtili zadek, ruce a záda z toho pitomýho pikapu. Sedí se totiž bokem na dřevěnejch lavicích a člověk se musí pevně držet, aby nevypadnul, protože to není cesta, ale tankodrom. Díky tomu nemůžou na tomhle ostrově jezdit jiný auta než džípy. To je fakt síla, jak to ty auta můžou vydržet?

Ale nakonec ta útrapná cesta stála za to. Ubytovaný jsme byli v nádherným stylovým bungalovu, dveře a střecha z palmovejch listů, v koupelně držák na mejdlo z kokosu, ve sprše zabetonovaný mušličky, na terase melanéskej totem, postel celá z bambusu, dokonce i kryty přívodních kabelů k vypínačům a zásuvkám byly z bambusu:). A všude okolo banánovníky, papája a kokosový palmy. Dost jsme si užili nádherný šnorchlování v průzračným moři a kromě šílený spousty pestrobarevnejch rybiček a hvězdic jsme viděli i dvě murény. Na tenhle ostrov jsme chtěli proto, že sem nejezděj turisti, ale hlavně proto, že právě tady se uchovaly tradiční zvyky, tance, obřady, oděvy atd. Žijou tady původní obyvatelé, který jsou skoro nahatý, na penisu mají jen kryt z palmovýho listu. To jsme chtěli moc vidět a povedlo se. Moc pěknej zážitek...

Po čtyřech dnech strávenejch na ostrově Malekula jsme malinkým letadýlkem Britten-Norman Islander pro 8 lidí přeletěli na hodně profláklej ostrov Espiritu Santo. Je dokonce natolik oblíbenej, že letiště má mezinárodní a lítaj sem přímý lety z Austrálie. Přesto jsme hledali bílý tváře marně. Pozdějc jsme se dozvěděli, že všichni jezděj do luxusních resortů na soukromejch ostrůvkách. Minibusem jsme jeli na sever do vesničky Port Olry a našli si ubytko ve stylový chaloupce. Šnorchlování v tyrkysový vodě parádní, ale nejvíc jsme si užívali pozorování velikejch želv pár metrů od břehu. Vždycky se na pár sekund vynořej a hned jdou zase pod hladinu. Bylo jich fakt desítky, stačilo se chvíli koukat na jedno místo v moři a nemohl člověk nevidět. Koukali jsme na ně i z postele. Courání ospalou vesničkou bylo taky zajímavý, všude mají pěkně vysmejčeno a uklizeno. Čtvrtej den jsme se přestěhovali do krásnýho resortu ve vesničce Hog Harbour. Mají tady několik stylovejch, ale předraženejch bungalovů pro páry. Naštěstí mají taky velikou chalupu s dvaceti postelema za 600 kč pro oba, tak jsme se ubytovali tam. Vůbec nám to nevadilo, protože jsme tam byli úplně sami:). K tyrkysovýmu zálivu Lonnoc Beach jsme to měli pár kroků, takže zase koupání a šnorchlování, co jinýho? Nad hlavama nám přelítávali pestrobarevný papoušci. Jediným negativním zážitkem byly krysy, běhající v noci po trámech, takže jsme nemohli pořádně spát. Lindě dokonce jedna krysa prokousala malej baťůžek:(.

Po tejdnu stráveným na Espiritu Santo jsme odletěli zase tím malým čínským letadlem na hlavní ostrov Efate a cestou jsme vysazovali a nabírali lidi na ostrovech Ambae a Pentecost jako ňákej linkovej autobus:). Mimochodem, ostrov Pentecost je zajímavej tím, že právě tady začal bungee jumping. S tím rozdílem, že tady se nijak nevyvíjel, takže při obřadech ty blázni skáčou na liánách z dřevěnejch konstrukcí a dopadaj na kopec s hlínou. Jeden běloch, co už žije na Vanuatu dlouho, nám vyprávěl, že je možný skákat jenom v ňákým období, kdy jsou ty liány dostatečně pružný. Při návštěvě královny Alžběty jí v rámci ceremonií chtěli skok předvíst. Liány ale nebyly dost pružný a hned první skokan se zabil přímo před jejíma očima:(. Na druhým letu jsme byli v 17ti místným letadle jen já, Linda a jeden domorodec:). Kokpit neměl dveře, čehož jsme využili a během letu koukali pilotům přes rameno:). Letěli jsme nad ostrovem Ambrym, kterej je hodně hornatej a jsou na něm dvě aktivní sopky. Jednu z nich jsme viděli v činnosti, což byl pro nás ohromnej zážitek. Vulkán byl rozžhavenej do červena a prskal jako ohňostroj. Úžasný, v životě jsme si nemysleli, že něco takovýho uvidíme. Na hlavním ostrově jsme překvapivě přistáli na trávě, hned vedle normální přistávací dráhy a jak jsme vylejzali, akorát přistál velkej Boeing z Austrálie.

Minibusem jsme jeli zase do města Port Vila, kde jsme si vyzvedli Lindin velkej baťoh. Měli jsme ho uloženej v ubytku, kde jsme předtím bydleli, protože kvůli přeletům malejma letadlama jsme mohli mít maximálně jeden velkej baťoh. Nasrala nás další díra od krysy, tentokrát dost velká a navíc v úplně novým baťohu:(. Nikdy předtím jsme neviděli tolik krys jako na Vanuatu! Jednu noc jsme přespali a po 17ti dnech strávenejch na Vanuatu odletěli na Šalamounovy ostrovy.

Papa  Rado & Lin