...ROK a DEN na cestě

Po příletu z Tongy jsme jeli zpátky do našeho kempu, kde jsme si za 150 dolarů týdně pronajali obytnej přívěs. Je to jenom o 30 dolarů dražší než spaní v autě, což je fakt nic za krásnej čistej pokojíček o rozměrech 2,3 x 4,3 metrů:) Hlavně tady kromě elektriky máme topení (teda jen fukar horkýho vzduchu, což ale bohatě stačí), ledničku s malým mrazáčkem, plynovej sporák, toustovač, rychlovarnou konvici, spoustu skříněk (na jídlo, nádobí, hadry atd.), šuplíky, sedačku, stůl a postel. Všechno krásný, čistý záclonky, světle zelený povlečení i závěsy. Fakt pěkný a přes zimu nutný hlavně kvůli topení:)

Všechny věci jsme přestěhovali z auta do karavanu, což je super nejen kvůli tomu, že máme všechny věci pěkně při ruce a nemusíme se v ničem přehrabovat, ale i kvůli tomu, že když necháme auto třeba před obchoďákem nebo někde na parkovišti celej den a jdeme na trek, nemusíme se bát, že by nám ho někdo vykrad. To se tady bohužel stává celkem často, hlavně na severním ostrově, kde žije spousta Maorů, se kterýma jsou dost problémy (Maoři jsou původní obyvatelé Zélandu). Slyšeli jsme už o hodně lidech, kterým se něco takovýho stalo. Jeden německej pár přišel takhle o věci v hodnotě 6 tisíc dolarů. Blbý je, že museli vlastně všechno kupovat znovu, takže další velký výdaje:(

Pauza v práci nakonec nebyla tři tejdny, ale čtyři, tak jsme ji využili k cestování do okolí. Například jsme se byli kouknout v dolech, kde se v 19. století těžilo zlato. Zajímavý byly hlavně tunely, kudy se kusy skály spolu se zlatem dopravovaly po kolejích. A samozřejmě všude kolem fakt nádherná příroda, což je tady ale všude, takže to už asi nemusím nijak popisovat.

Zase jsme začali pracovat v packhousu, ale tentokrát jsme balili kiwi z obrovskejch mrazáků. Před pauzou nám slibovali, že budeme mít dost práce nejmíň do půlky září na zhruba 40 hodin tejdně, což by byla paráda. Bohužel se tak nestalo! První tejden jsme makali jen 3 dny a druhej taky:( Na počet hodin to zase tak špatný nebylo, protože i tak jsme za těch 6 dní celkem odmakali 63 hodin. Jenže pak nám řekli, že příští tejden budeme mít volno a navíc není vůbec jistý, že bude práce ten další tejden. To nás samozřejmě vytočilo, protože jsme si to naplánovali tak, že přes zimu chceme jenom pracovat a cestování si chceme nechat až na jaro a léto. Takže bysme vlastně ani neměli co dělat.

Před tou měsíční pauzou v pekáči s náma makali dva Němci, co najednou z ničeho nic skončili bez rozloučení. Pozdějc jsme se od někoho dozvěděli, že už měli kiwi plný zuby a našli si práci v ňáký balírně na kytky nebo co. Náhodou jsme je potkali v supermarketu. Říkali, že stříhaj ňáký větvičky, že je to mnohem lepší práce než v pekáči a nabídli se, že se zeptaj, jestli by nás tam taky nevzali. Večer nám od nich přišla zpráva, že můžeme ráno nastoupit. To jsme ale nemohli, protože další den jsme měli ještě práci v kiwipekáči. Dohodli jsme se s nima, že ale hned ten další den tam pojedeme s nima a uvidíme.

Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Tahle rodinná firmička se jmenuje Westbay Waratahs, má přes 100 hektarů zahrad, na kterých pěstuje asi 20 druhů okrasných stromků a keřů, který se ostříhávaj a větvičky se balej do krabic. Exportujou se hlavně do Japonska, ale i do Kanady, Německa a dalších zemí. Prodávaj se v květinářství, kde se jako ozdoba přidávaj ke kytkám. Musí to bejt asi pořádnej byznys, v životě by mě nenapadlo, že je o něco takovýho zájem a že se to bude vyvážet 20 tisíc kilometrů daleko!

Práce chlapů spočívá především v ostříhávání těhlech keřů a stromků venku v zahradách. Bohužel se ven chodí za každýho počasí, což je přesně to, co jsme přes zimu nechtěli a byli jsme rádi za práci v pekáči pod střechou:( Zrovna dnes jsem byl celejch 8,5 hodiny venku a z toho asi půl hodiny nepršelo, jinak byl celej den slušnej slejvák. Naštěstí máme k dispozici erární gumáky, gumový kalhoty a plášť. Už jsem totiž slyšel o lidech, co si to všechno museli kupovat sami, dokonce i kleště! Samozřejmě v mý velikosti neměli ani kalhoty ani plášť. Ale když viděli, jak jsem naštvanej, že mi jsou rukávy po lokty, dali mi úplně novej pršiplášť, což mi ostatní záviděli, protože ve svých pláštích měli spoustu děr:) Gumáky mi seděly dobře, díry v nich jsem moc neřešil, protože první dva dny krásně svítilo sluníčko. Ale další den byl šílenej slejvák a během pár minut jsem měl v gumákách cenťák vody a do toho byla ještě navíc pěkná kosa. Už jsem si říkal, že si koupím svoje vlastní, ale pak jsem si zkusil vzít lyžařský podkolenky, na ně igelitový pytlíky a přes ně ještě obyčejný ponožky a mám sucho. A navíc jsem ušetřil 75 dolarů:) Nastříhaný větvě dáváme do sítí a vozíme je na firmu do chlaďáků. Na firmě (taky vlastně takovej packhouse) pracujou hlavně holky. Stojej u stolů, ze sítí berou nastříhaný vetvě, prostříhávaj je, upravujou, odstříhávaj špatný větvičky, stonky zbavujou listů, aby se daly vzít do ruky a rozřazujou je do dvou velikostí. Stroj je pak po několika kusech sváže a seřízně konečky. Po několika svazkách se balej do krabic, ale kdo si to nakonec koupí, to teda nevím...:) Když zrovna není potřeba stříhat žádný větve, jsme vevnitř na firmě i my, chlapi. Hlavně koncem tejdne, kdy je potřeba vykrejt objednávky. Je to pakárna. Možná je lepší bejt venku v dešti než vevnitř pod střechou. Dobrý je, že asi polovina zahrad je 10 a 20km daleko. Šéf nás tam vozí autem, takže každej druhej den strávíme víc než půl hodiny v autě, což máme samozřejmě placený:) Dokonce jedna zahrada je asi 50km daleko, ale tam jsme ještě bohužel nebyli:(

O víkendu, kdy už jsme měli za sebou tři dny práce na větvičkách, nám zavolal manažer z kiwi-packhousu, že máme přijít v pondělí do práce, že prej nakonec práce bude. To se skvěle hodí, protože v pondělí máme ve větvičkách stejně volno. Pracovní tejden nám začíná v úterý a končí v sobotu. Denně makáme od 7.30h, od úterka do čtvrtka končíme v 16.30h, v pátek v 16h a v sobotu už ve 14.30h. Nejlepší by bylo, kdyby jsme se na kiwi dohodli, že tam budem makat jenom pondělky, 200 dolarů by bylo dobrejch. V pondělí ráno jsme manažerovi pekáče oznámili, že jsme si našli jinou práci. Bylo vidět, že mu to je moc líto, ale nemůže s tím nic dělat. Navíc nejsme jediný, kdo končí, skončili ještě další tři. Bohužel jenom na pondělky nás nepotřebuje, což chápeme. Během posledního pracovního dne jsme obešli skoro všechny spolupracovníky, vyměnili si kontakty a rozloučili se s nima. Hlavně některý Kiwáci měli slzy v očích:( Přece jenom jsme se dost vzájemně oblíbili a už se nikdy neuvidíme:( Kdežto s lidma z Vanuatu a Šalamounovejch ostrovů jsme se dohodli, že se ještě ňákej víkend navštívíme. Jinak v balírně kiwi jsme každej odmakali 280 hodin!

Na větvičkách s náma maká asi deset Němců, jeden Kanaďan, jeden Malajec jménem Kong (musím se ho zeptat, jestli se náhodou nejmenuje Hong Kong, King Kong nebo Viet Kong:) a jinak samý Kiwáci. Práce je to stejně dementní jako na kiwi, možná ještě horší. Co se týče atmosféry, je to děs a hrůza. V pekáči se na nás každý ráno usmívali Tongani, Šalamouni a Vanuaťáci, občas tam byla fakt sranda a dobrá nálada. Ale tady se nikdo s nikým nebaví, žádnej úsměv, nic. Hrozný, na to nejsme zvyklí. Další lekce do života, vidíme, jak moc důležitá je atmosféra a že zase platí, že peníze nejsou všechno. Dokonce si nesmíme pouštět hudbu do sluchátek ani se mezi sebou bavit, protože to prej zdržuje. Spíš je ale štve, že nám nikomu nerozuměj ani slovo. Hned druhej den nám všem šéfka řekla, že jestli nezrychlíme, tak někdo z nás vypadne. A o dva dny pozdějc vyhodili toho Kanaďana!

Tahle práce je asi o 5km dál než byl kiwipackhouse, takže najezdíme denně asi 30km. Velikou výhodou je, že to není sezónní práce, takže bysme měli mít až do konce září 40 hodin tejdně jistejch. To je vlastně jedinej důvod, proč jsme ji vyměnili za kiwi a proč tady taky ty Němčouři hákujou. Hodně z nich taky makalo předtím v pekáčích nebo mělo dokonce ještě lepší práci, ale nikdo z nich neměl práci na víc než 20 hodin tejdně. To je akorát na ubytko, jídlo a benzín a ušetřit se nedá nic!:(

Včera jsme v supermarketu potkali jednu Malajku z kiwipekáče. Nadávala, že minulej tejden byla práce jenom 10 hodin a tenhle tejden není práce žádná. Říkala, že jsme to vychytali a odešli akorát včas. Musí to bejt děsný, když si sem hlavně Malajci, Indové a ostrovani (obyvatelé tichomořskejch ostrůvků Tonga, Samoa, Vanuatu, Fidži a Šalamounovy ostrovy) přijeli vydělat peníze a místo toho, aby šetřili a přivezli si je domů, utrácej je za drahý ubytování a jídlo. Jenom na pitomou letenku vydělávaj dva tejdny:(

Měli jsme štěstí, vyšlo nám to skvěle. Jednak nám nová práce krásně navázala na starou a navíc jsme vlastně dva tejdny měli obě práce současně, během nichž jsme každej odmakali 113 hodin! No holt se nedá nic dělat, peníze potřebujeme, tak musíme zatnout zuby a vydržet. Ještě nám zbejvá 33 pracovních dní:) V půlce září končíme a čeká nás zasloužená dovolená...

Slibujeme, že příště napíšeme dřív než obvykle...

Papa

Rado a Lin